TÁTA
Někdy se člověk vrací k minulosti ne proto, aby v ní zůstal, ale aby pochopil, odkud jde dál. Před pár dny jsem si znovu vzpomněla na své rodiče. Na tátu, který už tady není, a na mámu, která sice žije, ale jako by tu nebyla. A s těmi vzpomínkami přišla i spousta otázek, které si člověk nese celý život. Jak rozebrat vlastní minulost. Jak si odpovědět na věci, které v sobě nosíme roky. Co znamená úcta, co znamená identita, co znamená odpustit. A jestli se dá vůbec zapomenout. Moje příběhy vycházejí z toho, jak si věci pamatuji já. A tak začnu u táty. Dětství s tátou Táta byl alkoholik. Mlátil mámu. To je fakt, který se nedá přepsat ani zjemnit. Ale zároveň jsem neměla špatné dětství. Až s odstupem času jsem pochopila, že navzdory všemu byl táta vlastně skvělý táta. A že mi dodnes chybí. Chodili jsme spolu na houby. Učil mě je hledat způsobem, na který se nezapomíná. Stoupl si k houbě, samozřejmě jedlé, a řekl: „Hele, tady je.“ A já ji neviděla ani za nic. On tam klidně vykouřil ce...