TÁTA

Někdy se člověk vrací k minulosti ne proto, aby v ní zůstal, ale aby pochopil, odkud jde dál.

Před pár dny jsem si znovu vzpomněla na své rodiče. Na tátu, který už tady není, a na mámu, která sice žije, ale jako by tu nebyla. A s těmi vzpomínkami přišla i spousta otázek, které si člověk nese celý život. Jak rozebrat vlastní minulost. Jak si odpovědět na věci, které v sobě nosíme roky. Co znamená úcta, co znamená identita, co znamená odpustit. A jestli se dá vůbec zapomenout.

Moje příběhy vycházejí z toho, jak si věci pamatuji já. A tak začnu u táty.

Dětství s tátou

Táta byl alkoholik. Mlátil mámu. To je fakt, který se nedá přepsat ani zjemnit.

Ale zároveň jsem neměla špatné dětství. Až s odstupem času jsem pochopila, že navzdory všemu byl táta vlastně skvělý táta. A že mi dodnes chybí.

Chodili jsme spolu na houby. Učil mě je hledat způsobem, na který se nezapomíná. Stoupl si k houbě, samozřejmě jedlé, a řekl: „Hele, tady je.“

A já ji neviděla ani za nic. On tam klidně vykouřil celou cigaretu, než jsem ji našla. Měl z toho legraci, ale nechal mě hledat. Nechal mě snažit se. A to mě naučilo víc než jakákoli rada.

Měli jsme zahradu. Učil mě rozeznávat ovoce a zeleninu, lézt po stromech, trhat žitničky, prostě všechno, co k tomu patří. Bral mě i do hospody. Dal si dvě piva, ale nikdy se přede mnou neopil. Pak jsme šli zpátky na zahradu, kde byla stará vana na vodu a svět byl jednoduchý.

Pamatuji si i jeden úkol z češtiny. Měla jsem napsat slovo „kohoutek“. Místo toho jsem napsala „kokoutek“ a nemohla jsem tu chybu najít. Jasně, dostala jsem pár pohlavků, ale smáli jsme se u toho oba. Nebylo to extra výchovné, ale bylo to naše.

Po rozvodu

Po rozvodu rodičů jsme se dlouho neviděli. Až když už jsem měla kluky, potkala jsem ho na ulici. Vzala jsem ho domů a řekla dětem, že to je děda. Nebylo to ideální, a tak jsme se zase na čas odmlčeli.

Jednou jsem jela z nákupu a viděla tátu v hloučku lidí, jak leží na zemi. První myšlenka byla, že zase chlastal. Byla jsem zhnusená.

Ale něco ve mně mě nutilo otočit auto a vrátit se.

Udělala jsem dobře.

Táta měl další mrtvici. Tehdy jsem ještě nevěděla, že nebyla první. V tu chvíli mě zaplavil strach. Ne vztek, ne odpor, ale čistý strach o tátu. Všechny hezké vzpomínky vyplavaly na povrch a já věděla, že mu musím pomoct. Naložila jsem ho do auta a odvezla do nemocnice.

Díval se na mě a já dodnes nevím, co si myslel. Ale já věděla jedno. Teď jsem tady já pro něj. Tak, jako byl on kdysi pro mě.

Domov důchodců a konec

Po nějaké době v nemocnici padla otázka, co dál. Nemohl být sám, ale já si ho domů vzít nemohla. Měla jsem malé děti a řešila vlastní život. Zařídili jsme mu domov důchodců kousek od nás. Občas byl u nás na návštěvě.

Pak jsem se rozvedla. A krátce nato mi zavolal strejda, že tátu odvezli do nemocnice. Šestá mrtvice byla poslední.

Nebrečela jsem hned. Slza přišla až doma, když jsem se dívala na jeho fotku. A pak na hřbitově.

Jeho bratr ho nechal uložit k jejich rodičům. Takže mám u sebe nejen babičku a dědu, ale i tátu. Všechny pohromadě. Tak, jak to mělo být.

Kdyby…

Co kdyby táta nepil.

Co kdyby na něj babička nebyla naštvaná.

Co kdyby tady byl dnes.

Možná bych v něm měla větší oporu než v mámě. Možná by byl na mě pyšný, za to co jsem dodnes dokázala. Možná by měl moje kluky raději než právě moje máma, která o nich dokázala říct hnusné věci. Možná by byl dneska svět jiný, kdyby tenkrát bylo všechno jinak. 

Ale to už se nedozvím.

Vím jen jedno.

Můj táta nebyl špatný člověk. Byl složitý, chybující, ale milující.

A naučil mě hledat houby způsobem, který mám v sobě dodnes. Sednu si v lese na bobek, koukám kolem sebe a on tam je se mnou.

Závěrem?

Když dnes myslím na tátu, nevidím jen jeho chyby. Vidím člověka, který to v životě neměl jednoduché, ale přesto dokázal být pro mě oporou v těch chvílích, kdy to opravdu potřebovalo malé dítě. Vidím jeho ruce, které mě učily trhat ovoce, jeho trpělivost, když čekal u houby, než ji najdu, jeho smích, když jsem napsala „kokoutek“. Vidím i to, jak jsem ho našla na zemi a jak se ve mně v tu chvíli všechno zlomilo. Nezůstala jsem v sobě s odporem, ale s láskou, která byla silnější než minulost. A to je možná to nejdůležitější. Táta nebyl dokonalý, ale byl můj. A já jsem díky němu pochopila, že člověk může být plný chyb a přesto v někom zanechat něco dobrého. Když dnes sedím v lese na bobku a hledám houby, je tam se mnou. Ne jako stín minulosti, ale jako tichá připomínka toho, že i složití lidé mohou milovat po svém. A že některé vzpomínky stojí za to nosit s sebou celý život.

Kde tento příběh začal: Otec alkoholik