Cesta k normálnímu životu?
Jednoho dne někdo zazvonil a přišel ON, mámin nový přítel. Bývalý policista, ne moc vysoký, dost tvrdé rysy v obličeji, postava akorát a měl knír. Tenkrát mi to přišlo strašně moc komické, ale po čase jsem si na to samozřejmě zvykla. Jelikož mi pochopitelně chyběl táta, který mi tak zpackal život a představy o něm, začala jsem jeho oslovovat tati. Šlo to celkem lehce, protože já byla holka, které bylo patnáct a poprvé se mi zdálo, že konečně nastal ten spokojený rodinný život, který by každé dítě mělo prožít. Dostávala jsem kapesné, pouštěl mě na diskotéky, a bylo tak nějak normální.
Měla jsem dost kamarádů, se kterými jsem trávila víc času a bylo to fajn. Chodila jsem na Zemědělskou školu a obor PSD tedy Provoz Služeb pro Domácnost. Jezdili jsme na různé praxe například do kravína, teletníku, kde jsme pomáhali rodit tele Růženku, do slepičárny, kde byl hrozný pach čpavku a pak samozřejmě natáčení chmelu a sběr brambor i kamení na polích. Prostě naprostá idylka.
Nevím, kdy se to zlomilo, ale tenhle člověk, můj nový „táta“, měl strašně rád pivo a fernet. Už asi tušíte, kam tím mířím, ale ano, skončil ten pověstný klid, který jsem si tak užívala.
Bydlel v jiném městě a platil si svůj byt, ale většinou bydlel s námi. No a jelikož jsme měli malý byt, tak on a máma začali jezdit k němu, když chtěli být sami, což bylo pochopitelné.
Měla jsem pocit, že mi mámu bere, ale já myslela na to, že je máma konečně šťastná a to pro mě asi bylo směrodatné.
I on uměl zdatně pít a nevadilo mu, že jsem svědkem jejich hádek, kdy urážel mámu, dost vulgárně ji nadával a slovně ponižoval. Byla to taková domácí verbální šikana a já opět dostávala ten svůj strach a moje představy se nechtíc vracely k mému tátovi.
Při každé jejich hádce jsem brečela a schovávala se pod peřinu, kde jsem si přála, aby už to skončilo. Nevím, kolik bylo proplakaných nocí, nevím, kolikrát jsem si zacpávala uši, abych to nemusela poslouchat. Dodnes mi to chvilkami vhání slzy do očí, protože všechno krásné bylo najednou pryč a já si uvědomila, že to nebylo vysvobození, ale pouze skok z bláta do louže.
Jedno světýlko naděje přece jen bylo a to když jsem si našla svojí "první lásku". Byl o hlavu vyšší než já a o rok mladší, ale to vůbec nevadilo. Byl štíhlý, modrooký, měl kouzelný úsměv a hrál fotbal.
Měl úžasnou postavu, která by imponovala každé holce.
Můj otčím začal hrozně žárlit a zakazoval mi se s ním scházet. Zapíral mě v telefonu, když můj kluk volal na pevnou linku, protože jsem ještě neměla mobil. Nechápala jsem to a jako správná holka jsem šla s brekem za mámou a svěřila se jí. Jen odvětila, že to tátu přejde a že se toho nemám všímat a mám dělat to, co on řekne.
Jako cože? Mám se nechat omezovat?
Nechtěla jsem to nechat být a tak jsem jednou o prázdninách utekla z domova. Uhádnete kam? Samozřejmě ke svému klukovi. Jeho rodiče to samozřejmě nevěděli, že jsem utekla, ale že jsem tam pouze jen na návštěvě a moji rodiče o tom jako že ví.
Našli nám brigádu v továrně, kde sami dělali a pro mě to byl ráj. První vydělané peníze, žádné hádky a nadávky. Jenže po měsíci to už začalo být jeho rodičům divné, že ti moji nemají zájem o to kde jsem a ani nevím jak, oni si mě našli. Vůbec nejhorší bylo, že to celou dobu věděli a až nedávno jsem se dozvěděla od mámy, že měla zakázáno mě kontaktovat, jet za mnou a vůbec se starat. Mému otčímovi bylo v podstatě jedno, že doma nejsem.
Po návratu domů se mi zdála situace o něco klidnější, jenže to bylo opravdu jen zdání.
To co se dělo před mým útěkem se vrátilo a začalo to opět znova, jako by to nikdy ani neskončilo, jen jako by to byla taková malá pauza.
Už to nebyl ten úžasný klid, co na začátku, když k nám přišel, nešetřil fackami. Neustálý brek a hádky byly na denním pořádku a ne a ne přestat.
Jeden podvečer můj kluk skončil fotbal a vlak domů mu jel až asi za hodinku a půl a tak když přišel k nám a naši nebyli doma, pozvala jsem ho dovnitř. Seděli jsme na gauči a koukali na telku, vše ve vší počestnosti, protože jsem tam měla u sebe bráchu.
Z ničeho nic se rozletěly dveře a když otčím uviděl, že je můj kluk bez dovolení u nás, začalo peklo, jaké do té doby nebylo. Dodnes nechápu tu rychlost, ale vím že jeho vyhodil za dveře z bytu ven a mě dal facku. Dolezla jsem po čtyřech pod okno v kuchyni a začaly na mě dopadat otčímovi rána pěstmi, kopance a facky.
Nevím, jak dlouho tohle trvalo, ale cítila jsem se ponížená od něj a zrazená od své mámy, protože nic neudělala. Nesnažila se ho zadržet, brzdit, jen stála a koukala, tedy alespoň já neslyšela ani slovo odporu, z její strany. Moje myšlenky byly pouze na to, jak utéct a tak jsem se ani nevím jak odplazila ke dveřím do chodbičky v bytě a schoulila se ke skříni. Jen si pamatuji, že moje máma mě držela a křičela na mě, ať jsem zticha a nedělám cirkus pro barák. Přála jsem si v tu chvíli umřít, abych už od něj měla pokoj. Můj kluk se se mnou samozřejmě po tomhle incidentu rozešel.
Otčím si mě chtěl udobřit a tak mi koupil kolo, dával peníze, pouštěl mě dlouho do noci ven a po čase jsem to nějak vytěsnila.
Když jsem pak začala jezdit na nástavbu po učňáku, přišel můj budoucí manžel. Byla jsem opravdu zamilovaná a rozhodnutá, si to nenechat nikým překazit. Jenže, otčímova žárlivost se opět začala projevovat, ale já byla rozhodnutá se jakkoliv bránit.
Opět ta samá situace, kdy jsme seděli v obýváku a koukali na telku, když v tom se opět otevřeli dveře a v nich stát rozlícený a opilý otčím a se slovy ať vypadneme, že teď se chce dívat on. Já se mu poprvé postavila a řekla NE, teď jsme tady my a neodejdeme. Přistoupil ke mně a napřáhl, rozklepala jsem se a roztřeseným, ale rozhodným hlasem jsem mu řekla, ať uhodí, že na něj zavolám policii a že je mi jedno, kolik tam má ještě známých.
Naštval se, otočil, práskl dveřmi a odešel zpátky do hospody. Bylo to moje první vítězství nad tyranem, kterého jsem dosáhla. Večer, po příchodu domů, kdy byl notně nalámaný, si stěžoval na mé chování mámě a opět hádka. Ale já schovala hlavu pod peřinu, zacpala si uši a usínala s pocitem, že teď už se o sebe postarám a budu za sebe za každou cenu bojovat.
Už jsem tolik jejich hádky nevnímala, protože jsem si s nimi uměla tentokrát poradit.
Po čase moje máma byla v práci a já se s otčímem opět pohádala a opět jsem mu vyhrožovala policií, načež se sebral, sbalil si své věci a odešel. Moje domněnka? Říkala jsem si, že mě máma pochválí a bude ráda, že bude klid, žádné hádky, ale opak byl pravdou a celý rok mi to máma vyčítala a nadávala mi, že jsem ji připravila o skvělého chlapa. Skvělého chlapa? Zbláznila se? Nechápala jsem, co říká, jenže její výčitky byly natolik silné a otravné, kdy mi to dávala najevo skoro každý den, že jsem jednoho dne zvedla telefon a pozvala otčíma k nám. V podstatě jen kvůli tomu, aby moje máma měla radost.
Jenže už to takové nebylo, mámě to asi došlo, co bylo špatně, i když mi to nikdy nepřiznala. Hádky pokračovali a máma se už začala bránit a oponovat mu.
Pro mě to už ale byla uzavřená kapitola a jelikož jsme s mým budoucím manželem chodili přes čtyři roky, začali jsme spolu bydlet u jeho rodičů a moje máma a její život už šli mimo mě.
Kde byl brácha? Co máma a její přítel? To je něco, co šlo mimo moji životní linii, protože já jsem už koukala na svůj život.
Ano, zaplatili mi svatbu, ale to ponížení z jeho strany bylo neodpustitelné a dodnes oběma nezapomenutelné, a to i přes to, že on už nežije. Zůstaly jen vzpomínky, které jsou hluboko uvnitř mne.
Co si z mého příběhu odnést?
Někdy věříme, že nová kapitola smaže tu starou, ale bez uzdravení vnitřních ran často nevědomky vklouzneme do podobných pastí. Tady je pár věcí, které jsem pochopila až s odstupem:
Manipulace není láska: Pokud vám někdo zakazuje přátele, žárlí na vaše partnery nebo vás izoluje od rodiny, není to projev hlubokého citu, ale snaha o kontrolu.
Máte právo říct NE: Moje první „ne“ a hrozba policií byla chvíle, kdy tyran ztratil svou moc. Agresoři těží ze strachu a mlčení. Jakmile promluvíte nahlas, jejich zbraň zeslábne.
Nejste zodpovědní za štěstí svých rodičů: Dlouho jsem si vyčítala, že jsem mámě „zkazila“ vztah. Ale jako dítě nebo dospívající nejste povinni snášet ponižování jen proto, aby někdo jiný nebyl sám. Vaše bezpečí má přednost.
Rány na duši bolí stejně jako ty na těle: Verbální šikana a neustálý strach pod peřinou zanechávají stopy, které se hojí dlouho. Je důležité o tom mluvit a nenechat si namluvit, že „o nic nejde, když tě nezbil“.
Kde hledat pomoc, když domov není klidným místem
Pokud prožíváte psychický teror, žárlivé scény nebo domácí násilí, nemusíte na to být sami. Pomoc existuje i pro ty, kteří se cítí „zrazeni“ nejbližšími.
Psychická pomoc a krizová intervence:
Linka první psychické pomoci: Pro dospělé v krizi, kteří se cítí bezradní. Volejte 116 123 (nonstop a zdarma). Web:
www.linkapsychickepomoci.cz Centrum krizové intervece (Bohnice): Nabízí okamžitou pomoc i možnost krátkodobého pobytu, když potřebujete bezpečné místo. Web:
www.bohnice.cz/cki
Pomoc obětem domácího násilí a manipulace:
ACORUS: Centrum pro osoby ohrožené domácím násilím. Pomáhají s právním poradenstvím i bezpečným ubytováním. Linka: 283 892 772. Web:
www.acorus.cz Intervenční centra ČR: Síť poraden po celé republice specializovaná na domácí násilí. Pomohou vám naplánovat bezpečný odchod nebo řešit situaci s policií. Web:
www.domaci-nasili.cz Bílý kruh bezpečí: Pokud čelíte stalkingu (pronásledování) nebo nebezpečnému vyhrožování. Linka: 116 006. Web:
www.bkb.cz
Důležité upozornění:
Tento text vychází z osobních vzpomínek a skutečných životních událostí autorky. Autorka není psychologem, právním poradcem ani odborníkem na sociální práci. Článek slouží pouze k sdílení osobní zkušenosti a jako podpora pro lidi v podobných situacích. Každý případ domácího násilí, manipulace či rodinných krizí je unikátní. Čtenářům doporučujeme vyhledat odbornou pomoc u uvedených organizací. Autorka nenese odpovědnost za rozhodnutí učiněná na základě tohoto textu.