Jizvy na duši: Když se historie opakuje a my ji musíme zastavit

Hromádka vybalancovaných plochých kamenů (mužík) na břehu klidné řeky při východu slunce. Na nejspodnějším kameni je patrná zářící zlatá prasklina. V popředí na zemi leží bílé pírko. Celá scéna je zasazena do prosvětleného lesa s kvetoucí loukou a působí velmi harmonicky.
Říká se, že čas zahojí všechny rány. Ale jako máma, která si prošla šikanou ve dvanácti a o roky později ji viděla v přímém přenosu u svého syna, vím jedno, že rány na duši se možná zatáhnou, ale jizvy zůstávají. A někdy ty jizvy bolí i po letech, zvlášť když si uvědomíme, že jsme je mohli začít léčit dřív.

Lekce, kterou mi dala vlastní minulost

Moje dětství skončilo ve chvíli, kdy jsem poprvé uviděla tátu zmlátit mámu. Alkohol byl u nás doma tichým nepřítelem, který mi vzal iluze o bezpečí. A protože se o tom ve městě vědělo, stala jsem se terčem. „Hele sociálové bez auta,“ slýchala jsem od nich ve škole. Tři roky jsem žila s hlavou skloněnou a jedinou radou od mámy: „Nevšímej si jich.“

Tehdy jsem se naučila zatnout zuby. Přežila jsem. A právě to byla ta největší past, do které jsem o roky později spadla jako rodič.

Past jménem „Já to taky zvládla“

Když mi syn začal říkat, že se mu děti posmívají, udělala jsem stejnou chybu jako moje máma. „Ignoruj to,“ poradila jsem mu. Měřila jsem jeho bolest svým metrem. Jenže každý jsme jiný a dnešní svět je v krutosti někdy mnohem vynalézavější.

Procitnutí bylo drsné. Přišlo až s větou desetiletého kluka: „Maminko, nemá smysl žít.“ A pak vteřina u školy, kdy jsem viděla syna v obklíčení a pěst letící do jeho břicha. V tu chvíli se mi zastavilo srdce a všechno mi došlo. Moje vlastní trauma mě oslepilo před jeho utrpením.

Odpuštění a nový začátek

Cesta zpátky byla dlouhá. Tři roky na lécích, úzkosti, strach z každého nového kolektivu. Ale nejdůležitější okamžik nepřišel v ředitelně (kde se ti „hrdinové“ rozbrečeli jako mimina), ale doma u vánočního stromku. Syn tehdy dostal polštář s nápisem:

„Milý synku, nemůžu ti slíbit, že vyřeším všechny tvé problémy, ale slibuji, že na ně nikdy nebudeš sám.“

Dnes je na střední škole, má maturitu na dosah a kolem sebe lidi, kteří ho respektují. Zvládli jsme to. Ale ta cena byla vysoká.

Co bych dnes udělala jinak (a co můžete udělat vy)

Pokud máte pocit, že se s vaším dítětem něco děje, nebo sami prožíváte bezpráví, nečekejte. Minulost je lekce, ne doživotní trest.

  1. Věřte intuici, ne slovům: Děti říkají „jsem v pohodě“, aby nás chránily nebo protože se stydí. Pokud vidíte smutek nebo uzavřenost, pátrejte dál.

  2. „Nevšímat si toho“ není řešení: Šikana není pošťuchování. Je to násilí na duši, které samo nezmizí. Agresor potřebuje hranice, oběť potřebuje zastání.

  3. Nebojte se být „sobečtí“ v ochraně sebe sama: Máte právo na klidný život. Máte právo žádat pomoc. Říct si o ni není slabost, je to největší projev odvahy.

Kam se obrátit, když je toho moc?

Nejste v tom sami. Existují lidé, kteří vás vyslechnou bez souzení:

Závěrem... Jizvy možná nezmizí, ale nemusí nás bolet každý den. Dnes stojím o krok za svým synem, připravená ho zachytit. A vy můžete udělat totéž pro své blízké nebo pro sebe. Protože každý člověk má svou cenu a nikdo nemá právo vám ji brát.

Důležité upozornění: Tento text vychází z mých osobních zkušeností mámy. Nejsem psycholog. Pokud procházíte těžkým obdobím, neváhejte prosím kontaktovat odborníky z uvedených odkazů.

Nové příběhy

Nové příběhy