Jiný kraj, jiný mrav? Moje lekce z neznáma

O čem tento příběh (ne)ní: Není o šíření nenávisti. Je o hledání pravdy, o zkušenosti se stalkingem a o tom, jak důležité je vnímat varovné signály dřív, než ztratíme kontrolu nad vlastním životem. Nezáleží na tom, odkud člověk pochází, ale na tom, zda dokáže respektovat svobodu toho druhého. Zmiňuji jej pouze pro kontext příběhu, nikoliv jako určující znak chování.

Tento text není útokem na žádnou víru ani kulturu. Jeho cílem je otevřít téma osobních hranic, nebezpečného pronásledování (stalkingu) a odvahy odejít ze vztahu, který se stal vězením.

Nezáleží na tom, kdy to bylo, možná jen podotknu, že ten vztah trval osm měsíců a po rozchodu ještě minimálně půl roku, kdy jsem na vlastní kůži pocítila co to znamená stalking. Do té doby jsem o tom jen četla a nestačila jsem se divit, čeho všeho jsou někteří lidé schopní, pokud se nežije podle jejich představ a přesvědčení.

Muslimové jsou lidé, stejně jako kdokoliv jiný. Pracují, žijí, mají své potřeby a nesmí se házet do jednoho pytle, stejně jako kohokoliv jiného, protože každý se chová a jedná jinak. Někteří se dokážou přizpůsobit, jiní to bohužel neumí. Pak jsou tací, kteří říkají, že se přizpůsobit umí, ale ne zcela a ve skrytu duše doufají, že se pojede podle jejich zvyků.

Ale jde to?

Byl to chlap, který mi více než rok nadbíhal a já ho po celou dobu odmítala. Říkala jsem si, že je to muslim a přece nebudu zkoušet něco neznámého, o čem jsem neslyšela žádné pozitivní věci. Jenže mě napadlo, že každý by měl dostat šanci a tak jsem se nechala pozvat na kávu. Dobře se s ním povídalo, byl zábavný, milý a koukal mi celou dobu do očí. Bylo to příjemné setkání a tak jsem si řekla, že to zkusím.

Mám své děti a tak jsem doufala, že jim bude kamarádem, ale spletla jsem se. Byl na ně sice milý, ale bez jakéhokoliv dalšího zájmu. Až později jsem zjistila, že chtěl jen mě a moje děti mu spíš překážely. Měl svůj krámek a tak jsem občas pro děti dostala pizzu nebo kebab. Nebylo to pravidelně, ale byla to milá pozornost. Já ho zase vozila kam potřeboval, protože neměl řidičák o který přišel kvůli alkoholu a tak jsem nebyla za příživník. Peněz měl sice dost, ale neměla jsem potřebu si o ně říkat. Když chtěl klukům něco koupit, dal mi sice sám peníze, ale použila jsem je jen pro kluky. Měla jsem svědomí čisté a nemusela jsem se za sebe stydět.

Mám kamarády gaye, kteří jsou upřímní, milí a dobrosrdeční. Moc si jich vážím. Jenže pro muslimy je to problém, protože nemají LGBT rádi, tedy pro většinu, ale už jsou i ti, kteří je respektují, v podstatě je to subjektivní, s ohledem na jednotlivého člověka. Nechápu proč, když ti lidé jsou stejní jako já, vy, on, kdokoliv jiný. Neustále jsem poslouchala jak jsou špatní, aniž by je poznal nebo vůbec chtěl poznat. Nu a jelikož jsou mi ti kluci blízcí stejně jako mé děti, tak jsem je před ním bránila a věděla jsem proč. Neustále jsem slýchávala, že tihle lidé jsou nemocní, nemají to v hlavě v pořádku a mě to vytáčelo. Jemu se zase nelíbilo, že jsem za nimi jezdila, volala si s nimi a tak se mě snažil ovládat. Ovšem, já tvrdohlavá, když mi někdo něco nutí, tak to obzvlášť nechci.

Byl to neustálý boj a několikrát jsem z toho vztahu chtěla odejít, ale jednou mě dokonce zamkl u sebe doma a stál u dveří, že mě nikam nepustí. Po chvíli jsem ho přesvědčila a pár dní na to jsem to ukončila definitivně. Jenže to jsem nečekala, jaká se spustí lavina. Snad třicet volání za den, SMS, odmítnuté veškeré hovory a pak blokace. Když už věděl, že se mi ze svého telefonu nedovolá, volal mi ze služebních, které měl asi čtyři. Opět jsem všechny blokovala. Ale takoví lidé jsou neodbytní a nechtějí přijmout skutečnost, že je někdo odmítá. Pak už mi volal i jeho kamarád a on si dokonce pořídil několik předplacených sim karet, které jsem také blokovala. Byl to čirý teror a stalking.

Když jsem se jednou chystala do práce na noční, ozval se zvonek a za dveřmi stál opět on. Do svého bytu jsem ho samozřejmě nepustila, protože jsem měla obavu, co bude. Ruku by na mě nevztáhl, ale takoví lidé mají pak temno před očima a nikdo jim do hlavy nevidí. Měla jsem za to, že je pryč, protože na chodbě bylo ticho a tak jsem dveře otevřela. Nebyl pryč, ale chytl mě za rukáv u bundy a chtěl mě zadržet. Chtěla jsem se vysmeknout, ale povedlo se mi to až když jsem zvýšila hlas. Ze strachu, že by někdo mohl být na chodbě mě pustil. Šla jsem k autu a hned jak jsem dosedla a zavřela dveře, rychle jsem se zamkla. Samozřejmě bral za kliku, ale bez šance. Prudce jsem vyjela a uháněla pryč. K mému bohužel už řidičák měl zpátky a tak se za mnou pustil. Poprvé v životě jsem zažila honičku jako z filmu a moc dobře mi tedy nebylo. Zastavil přede mnou z ničeho nic a čekal, že já zastavím taky. Jen jsem ho objela a jela dál. Kéž by to byl konec, ale ani náhodou. O nějaký kus dál jsem to už nevydržela, zvedla telefon a zavolala mu, že pokud se neotočí a nepřestane mě pronásledovat, zavolám policii. Jestli se lekl, netuším, najednou za mnou nebyl a já ujížděla po dálnici do práce. Opět mi volal, psal a dokonce mě hledal i ve městě, kde jsem pracovala, ale marně.

Kolegyně mě přemluvila, abych šla na policii. Nejprve jsem nechtěla, protože jsem si říkala, že když jsem zvládla to všechno před tím, že tohle dám taky, ale nešlo to. Ona studovala dálkově kriminalistiku a kriminologii a tak jsem dostala informace, které jsem potřebovala. Šla jsem tedy na policii hned druhý den a k mému překvapení mě poslali domů s tím, že se vlastně nic neděje a pokud mě přímo nenapadne, nic to není. Jako co že? Dělají si legraci? To mě má zabít, nebo se mám při jeho pronásledování vybourat v autě, aby mi dal pokoj a skončilo to? Nechápala jsem to a říkala jsem si, že ti policajti snad ani nemají rozum. Neustálý stres, obava o své soukromí, o své blízké, když mi vyhrožoval. Nečekala jsem, že to někdy zažiju a dnes už vím, co tím jiné ženy myslely, když ostatní varovaly.

Můj názor dnes? Nechtít chlapa za každou cenu a nenechat se ovládat. Hodnota každého člověka je neměřitelná a chtít druhého předělat ku obrazu svému, je holý nesmysl. Neříkám, že jsou všichni stejní, ale bohužel ne každý je toho schopen. 

Jak rozpoznat a řešit stalking?

Stalking (nebezpečné pronásledování) není projev velké lásky, ale snaha o absolutní kontrolu. Pokud máte pocit, že se smyčka utahuje, jednejte dříve, než dojde k nejhoršímu:

• Nulová reakce: Toto je nejtvrdší, ale nejúčinnější pravidlo. Jakákoliv odpověď (i prosba, aby vás nechal být) je pro stalkera palivo. Přerušte veškerý kontakt.

• Informujte okolí: Stalker těží z vašeho ticha. Řekněte to rodině, kolegům v práci i sousedům. Čím více lidí ví, že vás dotyčný obtěžuje, tím méně prostoru má pro své útoky.

• Deník incidentů: Zapisujte si každý kontakt – datum, čas, co se stalo, kdo byl svědkem. Foťte si zprávy, nahrávejte hovory. Tyto důkazy jsou při kontaktu s policií zásadní.

• Bezpečnostní plán: Změňte si trasy domů, v autě se okamžitě zamykejte, uložte si čísla na krizová centra do rychlé volby.

Kde hledat pomoc (Odkazy na odborníky)

Nejste v tom sami. Existují organizace, které vás provedou procesem obrany a poskytnou bezpečí:

• Bílý kruh bezpečí (BKB): Nejlepší adresa pro oběti stalkingu v ČR. Pomohou vám zhodnotit nebezpečnost pachatele. Nonstop linka: 116 006. Web: www.bkb.cz.

• Intervenční centra ČR: Specializují se na pomoc obětem násilí v blízkých vztazích. Web: www.domaci-nasili.cz.

• Policie ČR – Služba kriminální policie: Pokud dochází k fyzickému omezování nebo pronásledování, trvejte na podání trestního oznámení pro podezření z trestného činu nebezpečného pronásledování (§ 354 tr. zákoníku).

Prohlášení k obsahu a odpovědnosti: Tento článek slouží výhradně k osvětě v oblasti nebezpečného pronásledování (stalkingu). Autorka není právním poradcem, policejním orgánem ani psychologem. Obsah textu vyjadřuje subjektivní prožitky v konkrétním vztahu a jeho účelem není podněcování k nenávisti, diskriminaci či hanobení jakékoliv skupiny osob na základě jejich víry, vyznání nebo národnosti. Každý případ stalkingu je unikátní a vyžaduje individuální posouzení odborníky. V případě bezprostředního ohrožení života nebo zdraví vždy volejte tísňovou linku 158. Autorka nenese odpovědnost za interpretaci textu čtenáři ani za jejich následné kroky.