„Mami, nemá smysl žít.“ Věta, kterou žádný rodič nechce slyšet.

Ráda bych vám vyprávěla příběh svého syna, který si prošel peklem šikany. Často se mluví o rozdílu mezi psychickou a fyzickou šikanou, ale ve výsledku je to jedno, protože obojí ničí duši, a ta psychická mnohdy bolí mnohem déle.

Stačí málo. Stačí se lišit. Nebo prostě jen potkat někoho, kdo si potřebuje dokazovat vlastní sílu na úkor slabších, aby si zahojil svá vlastní trápení a hlavně ego. Nebo se jen ukázat před kamarády? Kdo ví.

Slepost, kterou si dodnes vyčítám

Syn chodil domů s tím, že se mu děti posmívají a dobírají si ho. Nikdy ale neřekl, že by mu někdo fyzicky ubližoval. Jaká byla moje rada? „Ignoruj to.“ Netuším, jak dlouho to trvalo. Chodili jsme i do poradny, ale syn mlčel. Neřekl nic ani odborníkům. Žila jsem v bludu, že je všechno v pořádku.

Pak přišla rána. Bylo mu deset let, když mi řekl: „Maminko, nemá smysl žít.“

Dodnes mě mrzí, že jsem situaci neodhadla dřív. Sama jsem si šikanou prošla ve čtrnácti kvůli tátovi alkoholikovi, ale tehdy jsem to zvládla. Podvědomě jsem ale syna měřila svým metrem: „Já to přežila, on to zvládne taky.“ Jenže každý jsme jiný a on tehdy procházel něčím, co jsem si neuměla představit. 

Navíc to bylo v období, kdy jsem jako máma měla sama své problémy. Jsem na sebe naštvaná ještě dnes, když si na to vzpomenu, že jsem tenkrát upřednostnila své před jeho. 

Okamžik, kdy mi spadla maska

Jednoho dne jsem se rozhodla, že mu kousek od školy vyjedu autem naproti. Viděla jsem ho vybíhat ze dveří a za ním skupinku kluků. Nejdřív jsem pocítila radost, že si našel konečně kamarády! Ta radost se ale v mžiku změnila v šok. Za rohem bytovky, kde byl průchod na hřiště, ho tři chytili a čtvrtý mu začal boxovat pěstí do břicha.

V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Nechala jsem nastartované auto uprostřed silnice a běžela k nim. Agresoři se rozprchli, ale jména jsem zjistila rychle. Konečně mi to „docvaklo“. Všechno, co se mi syn celou dobu snažil říct, se mi promítlo před očima. Cítila jsem obrovskou hanbu a vinu. Odpustil mi, ale ty výčitky ve mně zůstávají dodnes.

Boj o duši a nový začátek

Následující den ve škole byl drsný. Ti „hrdinové“ se v ředitelně rozbrečeli jako mimina, kterým vezmete hračku. Od školy jsem se ale podpory nedočkala, bohužel. Šikana v synovi zanechala tak hlubokou ránu, že jsme skončili u dětské psychiatričky. Následovala medikace, úzkosti a tři roky na lécích. Stačilo málo, aby ho cokoliv rozhodilo.

Zlom nastal až v době covidu. Doma, v bezpečném prostředí, jsme mohli léky vysadit. Ale návrat do školy znamenal další boj. Na nové škole se opět našel někdo, kdo měl potřebu se po něm vozit. Tentokrát už jsem ale nečekala. Zasáhla jsem okamžitě a díky komunikaci s matkou onoho chlapce se situace vyřešila.

Přesto se syn v kolektivu trápil. Učitelé nechápali jeho uzavřenost a nezapojování se do kolektivu. Po vyšetřeních jsme nakonec zvolili přestup do speciální školy pro děti s ADHD a jinými specifickými potřebami. A to bylo to nejlepší rozhodnutí. Syn byl konečně na místě, kde mu rozuměli.

Jizvy, které zůstávají

Zbylá léta na základní škole byl spokojený, ale následky si nesl dál. Nevěřil svým vrstevníkům, nechtěl si hledat kamarády. Měla jsem obavu z přechodu na střední školu, ale jedno vím jistě: Už nikdy ho v tom nenechám samotného.

K těm zásadním Vánocům, ten rok, ode mě dostal polštář (dnes už samozřejmě zašlý i po vyprání 🤭). Když si přečetl citát, který na něm byl, oba jsme se rozplakali. Byl to okamžik naprostého pochopení a smíření se vším, čím jsme si prošli.

Ten nápis zněl:

„Milý synku, nemůžu ti slíbit, že vyřeším všechny tvé problémy, ale slibuji, že na ně nikdy nebudeš sám.“

A víte co? Na střední škole je teď syn spokojený, jako nikde jinde předtím nebyl. Našel si konečně kamarády a teď dokonce chodí na dvouletou nástavbu, kdy na konci bude maturovat. Našel fajn partu, skvělou školu a hlavně lidi, kteří jím neopovrhují a vzájemně se všichni respektují. To je, si myslím, to nejcennější, co mohl do života dostat. Na všechno zlé se časem zapomene, jako na tuto zkušenost, ale někde v koutku srdíčka to tam pořád je. Jako všechno zlé, co v sobě člověk pouze potlačí. Ale i to stačí, aby byl člověk spokojený a viděl jen už jen to dobré. Jsem na svého syna pyšná, ostatně jako na další dva ❤️

Moje lekce pro ostatní rodiče

Tento příběh nesdílím proto, abych někoho soudila, ale aby se ostatní mohli poučit z mých chyb. Pokud máte pocit, že se s vaším dítětem něco děje, zde je pár věcí, které bych dnes udělala jinak:

• Věřte své intuici, ne slovům: Děti často říkají, že jsou „v pohodě“, protože se stydí nebo mají strach. Pokud vidíte změnu v jejich chování (uzavřenost, smutek, nechuť ke škole), pátrejte dál.

• „Ignoruj to“ není řešení: Šikana není běžné pošťuchování. Ignorováním se problém často jen prohlubuje, protože agresor cítí volné pole působnosti.

• Buďte jejich bezpečným přístavem: Nejdůležitější není situaci okamžitě vyřešit silou, ale dát dítěti pocit, že v tom není samo. Že ho slyšíte a že mu věříte.

• Hledejte pomoc včas: Pokud škola selhává, nebojte se obrátit na odborníky – psychology, psychiatry nebo specializovaná centra. Není to ostuda, je to záchranná brzda.

Závěrem...

Dnes už vím, že jizvy na duši se hojí pomalu a někdy zůstávají navždy. Ale také vím, že láska a trpělivost dokážou neuvěřitelné věci. Můj syn si prošel peklem, ale dnes stojí na prahu nové kapitoly a já budu stát vždycky o krok za ním, připravená ho zachytit.

Děkuji vám, že jste si náš příběh přečetli. Pokud procházíte něčím podobným, nevzdávejte to. Vaše dítě vás potřebuje víc, než si možná v tuhle chvíli připouští. 

Důležitá poznámka na závěr: Vše, co v tomto článku píšu, vychází z mého osobního života a mých vlastních zkušeností jako mámy. Nejsem psycholog, terapeut ani odborník na dětskou psychologii. Každé dítě je jiné a každá situace vyžaduje individuální přístup. Pokud máte pocit, že vaše dítě prochází něčím podobným, prosím, neváhejte se obrátit na odborníky, kteří vám poskytnou profesionální pomoc. Můj příběh berte především jako sdílení a povzbuzení, že v tom nejste sami.