Seznamky: Palčivé téma (ne)zadaných
Každá doba má své. Vzpomínám na devadesátky, bylo to o osobním kontaktu, o povídání z očí do očí. I když existovaly inzeráty v novinách, všechno bylo takové přímější, lidštější. Dnes se doba „zdokonaluje“, i když to je hodně silný výraz. Spíš jsou lidé jiní, protože je takovými ta doba dělá. Každý chce dokonalost, přepych a digitální luxus, který v reálu neexistuje.
Ať už je to Seznamka.cz, Badoo, nebo jakákoliv jiná, scénář je stejný: Lži a přetvářka. Lidé se schovávají za staré fotky (nebo filtry), a když pak přijdete na schůzku, stojí před vámi úplně jiný člověk, než jaký se vám prezentoval. V tu vteřinu víte, že je to špatně. Že ten základní kámen jménem důvěra, tam prostě není.
Z osobní zkušenosti vím, že je to cesta do pekla. Člověk to sice pořád zkouší, i když podvědomě tuší, že je to marné, aby nakonec zjistil jediné: že je mu nejlépe samotnému.
Lekce z parkoviště: Když 44 let neznamená dospělost
Příklad z dneška: Jela jsem na schůzku s chlapíkem, se kterým jsme si dva dny intenzivně psali a posílali fotky. Dorazili jsme na místo oba před desátou. Viděla jsem ho, jak sedí v autě kousek ode mě. Píšu mu, že jsem na místě. On odepisuje, že „je na cestě“.
Zarazilo mě to. Koukala jsem na něj, jak sedí v tom autě pár metrů ode mě a lže mi do zpráv. Vylezla jsem ven, protože mi zrovna blblo okénko a chtěla jsem ho spravit. Najednou pípne mobil: „Promiň, hledám něco jiného.“
Ok, proč ne? Beru. Ale to neměl koule na to, aby vylezl z auta a řekl mi to do očí? Jsem rozumná ženská, neurazím se, když přeskočí pomyslná jiskra někam jinam, ale ocenila bych aspoň špetku upřímnosti. Už jen ta lež o tom, že „je na cestě“, zatímco seděl kousek ode mně v autě, mě totálně odradila. Kdybych s ním mluvila osobně, asi mu tu nebetyčnou lež omlátím o hlavu.
Víte, kolik mu bylo? 44 let. Člověk by řekl, že v tomhle věku už má muž rozum a páteř. Ale jak vidno, věk je jen číslo a charakter se v žádném případě koupit nedá.
Poučení? Věřit hlavně sobě. Nepotřebujete nikoho jiného k tomu, abyste si uvědomili svou vlastní cenu. Ta totiž nevychází z toho, jestli vás někdo „vybere“ na seznamce, ale z toho, jak si vážíte sami sebe.
Můj vzkaz pro vás: Nejsme zboží v regálu
Víte, když jsem tam tak stála a dívala se na něj, jak sedí v tom autě a zbaběle mi ťuká do mobilu lži o tom, že „je na cestě“, došlo mi, v čem je největší průšvih dnešní doby. Psychologové pro to mají vznešené názvy, ale já vám to řeknu tak, jak to je: Lidi se k sobě začali chovat jako k rohlíkům v e-shopu. Říkám tomu „nákupní mentalita“. Prohlédnou si balení, a když jim v reálu barva nebo tvar „neštymuje“ s tou vyretušovanou fotkou na displeji, prostě tu objednávku zruší dřív, než ji vůbec vybalí z krabice. Ten chlap v autě mě v tu chvíli prostě jen „vyhodnotil“ očima, bez špetky osobní odpovědnosti.
A to je ten největší hnus – dehumanizace skrze obrazovku. Tím, že nás v tu chvíli dělilo sklo auta a displej telefonu, jsem pro něj nebyla živá bytost s city a svým příběhem. Byla jsem pro něj jenom „profil“, položka v seznamu, kterou se rozhodl jedním klikem smazat, aby se nemusel namáhat s realitou.
Víte, to, že nedokázal ani vystoupit z auta a říct mi to do očí, o mně neříká vůbec nic. To je čistě jeho vizitka. V psychologii tomu říkají vyhýbavé chování, ale pro mě je to prostě jen důkaz totální emocionální nezralosti. Člověk, který neumí čelit pravdě na pár metrech parkoviště, by s vámi stejně nikdy nedokázal kráčet životem.
Takže si to nenechte líbit a hlavně si to neberte osobně. Vaše hodnota neklesá jen proto, že někdo jiný nemá odvahu sundat masku a být člověkem.
Jak se říká: „Samota je někdy ta nejlepší společnost, protože v ní aspoň nelžeme sami sobě.“
Citát: „Pravda sice občas bolí, ale lež, ta uráží naši inteligenci i naši důstojnost.“
A přesně o tom to je. Neztrácejme čas s lidmi, kteří nemají odvahu ani vystoupit z auta, natož aby s námi kráčeli životem. Naše vlastní cena je totiž příliš vysoká na to, abychom ji nechali v rukou někoho, kdo si neumí ani sundat masku.