Domov jako bojiště: Kde končí mateřská tolerance a začíná bezohlednost?

Bydlení v rodinném domě, nebo v bytovce? To je otázka, kterou si dnes klade čím dál víc rodin. Někdo touží po vlastním pozemku a klidu od lidí, jiný se zase děsí nekonečné práce kolem domu, a tak raději volí pohodlí bytu. Jenže je v tom jeden zásadní rozdíl: v domku řešíte sousedy za plotem, ale v bytovce vám doslova dýchají (a dupou) na záda.

Celý život jsem vyrůstala v „králíkárně“. I když sním o vlastním domě, bydlení v bytě mi zatím nevadilo. Tedy za předpokladu, že žijete s lidmi, kteří chápou, že respekt musí být vzájemný.

Mezi kladivem a kovadlinou

Moje historie sousedských vztahů je pestrá. Nad námi kdysi bydlela paní, které vadilo i to, že v zimě větráme. Pod námi zase jiná sousedka, která si stěžovala, že moji kluci dupou. Tehdy jsem kluky neustále usměrňovala. Snažila jsem se jim vysvětlit, že každý z nás je jiný, ale každý si zaslouží klid a úctu. Rozumnou domluvou jsme to zvládli. Jenže kluci vyrostli a před čtyřmi lety se nad nás nastěhovali mladí lidé s miminkem.

Jako máma jsem byla trpělivá. Respektovala jsem pláč, hluk hraček na dřevěné podlaze, i to, když malý jezdil po bytě na kole. Mlčela jsem, protože vím, co obnáší mít děti. Všechno má ale své meze – a ty končí tam, kde začíná noc.

Když se tolerance změní v ignoranci

Před měsícem začal malý soused běhat nad našimi hlavami ve 23:00. Já musela ráno do práce, syn do školy. Tehdy stačilo zabouchat na strop a byl klid. Včera to ale vygradovalo. Opět jedenáct v noci, nad námi dusot kopyt a k tomu rádio tak nahlas, že jsem neslyšela vlastní televizi.

Když jsem zabouchala tentokrát, oni drzostně zabouchali zpátky. To už byla ta pověstná poslední kapka. Zazvonila jsem u nich a pohrozila policií. Přestali? Ani náhodou. Dítě sice zmizelo v posteli, ale rádio vyřvávalo dál. Čtyři roky mého mlčení a tolerance byly spláchnuty naprostou ignorancí.

Co na to pravidla? (Pragmatické okénko)

Možná si tito lidé neuvědomují, že „můj dům, můj hrad“ v bytovce neplatí absolutně. Naše soužití se řídí nejen morálkou, ale i zákonem:

Noční klid: Podle zákona o přestupcích trvá od 22:00 do 6:00. V této době máme právo na ticho a klid pro spánek.

Domovní řád: Každé společenství vlastníků, nebo jakýkoliv nájemní vztah má svůj řád, který jasně říká, že nájemník nesmí obtěžovat ostatní nadměrným hlukem, a to ani přes den, natož v noci.

Občanský zákoník: Ten mluví o tzv. imisích. Nikdo nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem nebo pachem. Hudba v 11 večer rozhodně přiměřená není.

Moje rada na závěr: Tolerance není slabost

Nevadí mi, že lidé mají děti. Vadí mi ta naprostá ztráta ohleduplnosti vůči okolí. Moje přátelská rada pro všechny, kteří zažívají něco podobného, zní: Nenechte si skákat po hlavě (doslova). Tolerance je krásná věc, ale musí být oboustranná. Pokud se vaše slušné prosby setkávají s posměchem nebo odvetným boucháním, je čas přestat mlčet. Slušnost neznamená nechat se terorizovat. Domov má být přístavem klidu, ne místem, kde se třesete vztekem, kdy sousedovi „vypadne rádio z ruky“.

Zkusme se občas na chvíli zastavit a zamyslet se: „Slyší mě teď ti pode mnou? Neobtěžuji je?“ Protože svět by byl mnohem příjemnějším místem, kdyby naše svoboda končila tam, kde začíná právo toho druhého na klidný spánek.