Volant v ruce, ale noha na brzdě: Když vás v práci víc než dvanáctky vyčerpávají lidi

Říká se, že bez práce nejsou koláče. Naše mámy a babičky nás to učily jako svatou pravdu. Jenže v moderním pracovním procesu to občas vypadá, že zatímco vy pečete v potu tváře celou várku, kolega vedle si jen brousí zuby na tu největší třešničku, aniž by podal mouku. A co je na tom nejhorší? Že vás ta jeho pasivita unaví víc, než kdybyste tu mouku nosili sami.

Už dvanáct let krotím dvanáctihodinové směny. Aktuálně čtvrtým rokem v jedné firmě, kde mi systém „4 dny práce, 4 dny volna“ vyhovuje. Dává mi to svobodu, kterou potřebuju. Ale popravdě? Čím je člověk starší, tím víc tu fyzickou zátěž cítí. Tělo si zvykne, ale potřebuje delší regeneraci. I když mě řízení vysokozdvižného vozíku (ano, i my ženský to dáváme s prstem v nose! 🤭) baví, cítím, že mě začíná spalovat něco jiného, mnohem hlubšího než ty dlouhé hodiny na nohou. Je to toxicita lidské dynamiky na place.

Matematika, která nevychází (a bere energii)

Představte si to: jsme na směně šestka „ vozíčkářů“. Teoreticky jsme jeden tým. Prakticky? Je to rozdělené na dva světy, nazvěme je pro teď A a B:

Tým A (ti, co přemýšlejí a dělají): Tři lidi, kteří makají, sledují cvrkot a automaticky pomůžou tam, kde to hoří. Protože vědí, že když se práce pohne, bude nám všem líp a lidé budou mít čas na pauzu a na cigáro. Tady energie proudí a spolupráce těší.

Tým B (ti co se vezou a brzdy): Další tři, kteří si osvojili umění „řízené pomalosti“. Dělají přesně tolik, aby se neřeklo, ale ani o milimetr víc. Strategicky nepomáhají, aby náhodou někdo nechtěl pomoc po nich.

A pak je tu kategorie sama pro sebe, lidé, u kterých marně tápete, jestli jsou tak mazaní, nebo jim prostě chybí základní logické uvažování a schopnost předvídat. Když vidíte někoho dělat věci tím nejsložitějším možným způsobem a ignorovat i ty nejjednodušší cesty, jak si práci usnadnit, začnete pochybovat o vlastním zdravém rozumu. A přesně tenhle pohled vás vnitřně vyčerpává.

Vyhoření ne z práce, ale z bezmoci

Pracovní vztahy jsou v jádru úplně stejné jako ty lidské. Jsou o výměně energie. Když investujete svou sílu do pomoci druhým a místo zpětné vazby nebo vděku narazíte na vypočítavou zeď, začne se dostavovat hluboká mentální únava. Není to z té práce jako takové, protože ty stroje nás poslouchají a dvanáctka uteče. Je to z těch lidí za volantem vedle nás, kteří nás emocionálně „vysávají“ svou neochotou a hloupostí.

Je to očistec. Člověk pak chodí do práce s knedlíkem v krku, ne proto, že by nezvládl svou normu, ale proto, že ví, že bude muset „táhnout“ i za ty, kteří se rozhodli pro pasivní rezistenci. A tahle bezmoc, ten pocit, že dřeš za dva a ten druhý se ti v podstatě směje do ksichtu, to je to, co vede k vyhoření.

Co s tím?

Ráda bych napsala, že stačí jeden upřímný rozhovor, nebo kolektivní sezení a vše se změní. Ale jako pragmatik vím, že někoho prostě „nepředěláte“. Pokud někdo nechce vidět, že týmová práce šetří čas nám všem, zůstane slepý.

Otázkou zůstává: Kde je ta hranice, kdy naše ochota pomáhat začne škodit nám samým a naší psychice? Kdy se z „dobrého kolegy“ stáváme jen „levnou pracovní silou“ pro ty, co se vezou? Možná je na čase začít šetřit energii pro ty, kteří si to zaslouží, a zbytek nechat, ať si v té své pomalosti klidně vykoupou vlastní koláče. I když jsou suché a bez chuti. Protože naše vlastní duševní zdraví a energie jsou cennější než jejich pohodlí.