Kolik lásek potká člověk v životě?
Moje psaní příběhů začalo před pár lety. Tři roky po narození mého syna jsem potkala člověka, říkejme mu třeba Martin, se kterým jsem chtěla strávit zbytek života. Snad možná i díky němu jsem začala skládat básničky a právě v té době vznikla moje první. Neměla ani název, ale byla věnovaná právě jemu a zněla takto:
Já k tobě cítím lásku vroucí,
ty neslyšíš mé srdce tlouci?
Bije jen pro tebe a pro naše nebe
plné hezkých okamžiků.
Dám ti lásku, víru, naději,
protože ty nikdy neumírají.
Snesla bych ti modré z nebe,
já z celého srdce chci tebe.
Dodnes si ji pamatuji, jako by to bylo včera. Byla první a byla dokonalá. Jako ten vztah. Martin měl v péči malou dvouletou dcerku, a jelikož naše děti byly narozené jen rok od sebe, vypadalo to ideálně. Chodili jsme společně ven, děti si spolu hrály a ta malá princezna mi tenkrát poprvé řekla „mami“. Bylo to to nejhezčí, co mi mohla říct, a já ji milovala jako vlastní dceru.
Týdny ubíhaly, ale jednoho dne se „zatáhlo“. Ten den se mi všechno zhroutilo jako domeček z karet. Jeho máma měla v práci kamarádku a tato žena tatínkovi s jeho dcerkou pomáhala. Vařila jim, hlídala malou a věnovala se jí. Tuto skutečnost mi však Martin zatajil. Dozvěděla jsem se to jen náhodou od člověka, který měl k jeho matce blízko. Cítila jsem zlobu, zklamání a bolest. Ne proto, že tam byl někdo jiný, ale kvůli tomu lhaní. Lhaní od člověka, kterému jsem chtěla věnovat zbytek svého života.
Jeho mámu napadla konfrontace, jak se říká. Prostě jsme se sešly u něj v bytě všechny tři, tedy jeho máma, paní, co mu pomáhala s malou, a já. Čekaly jsme, až přijde z práce. Samozřejmě to nečekal a jeho překvapení bylo očividné. Posadil se vedle mě a jeho máma mu položila otázku, kterou nečekal: „Koho si vybereš?“
Jeho odpověď jsme nečekaly ani jedna. Bez zaváhání řekl, že si vybral mě. Vteřinu štěstí však okamžitě vystřídalo uvědomění, že mě oklamal a lhal mi. V tu chvíli jsem mu podrazila nohy já a řekla jsem, že ho nechci. Necítila jsem zadostiučinění ani radost, cítila jsem jen hluboký smutek.
Na nějakou dobu se naše cesty rozdělily. Já jsem se vdala a měla další dva kluky. Ani netuším, jak dlouho byl s tou paní nebo jak dlouho jim potom ještě pomáhala. Každopádně jsme se neviděli několik let. Po osmi letech jsem se rozváděla a v tu chvíli mi do cesty opět vstoupil on. Už si ani nepamatuji, jak jsme se spojili, ale mám pocit, že jsme se někde potkali a začali se znovu scházet. On už byl sám a já skoro také. Pak si nepamatuji proč, ale naše scházení opět skončilo. Dodnes to mám trochu v mlze.
S jeho dcerou jsem v nepravidelném kontaktu dodnes. Jednou mi napsala, že je táta nejspíš zavřený. V té době bydlela u své babičky, Martinovy mámy. Rozhodila jsem sítě a přes známého u policie si zjistila detaily. Sice asi nesměl, ale řekl mi, co jsem potřebovala vědět. Martin seděl na Borech. Zjistila jsem si adresu a napsala mu dopis. Dodnes by mě zajímalo, co si myslel, když ho četl, ale nečekaně přišla odpověď. Byl rád, nadšený a překvapený zároveň, což stálo v tom prvním dopise.
Domluvili jsme se na setkání. Poslal mi pozvánku a já s obavami a nezkušeností s podobnou situací jela. Setkání pro mě bylo nostalgické a šťastné zároveň. Následoval dlouhý hovor a já se dozvěděla všechno. Seděl už podruhé, tentokrát za neplacení výživného na dceru státu. Babička na princeznu dostávala příspěvek, tedy pokud si to nepletu.
V kontaktu jsme byli celou dobu a dokonce pod mým dohledem do věznice pouštěli i jeho dcerku, která tam jezdila se mnou. Teď už si to přesně nevybavuji, ale mám dojem, že jsem pro něj jela, i když ho propouštěli. Potom bydlel u nějakého kamaráda, odjel do Chorvatska za prací a už tam zůstal. Nyní se chce opět setkat, ale proč?
Říkám si, proč se určití lidé do našeho života pořád vrací. Patří k nám, nebo jen přijdou, rozhodí nám život a zase odejdou? Kdo ví. Každopádně se říká, že kdo má v našem životě zůstat, ten nikdy neodejde. Ale proč se tedy vrací? To je otázka, na kterou asi nebudu znát odpověď.